Něco o přípravách, vernisáži a o průběhu výstavy. Co mě potěšilo, překvapilo a co dál.

Jak to vůbec vzniklo?

Někdy na podzim roku 2015, tedy s prvním výročím pravidelného uveřejňování komiksů, se začaly objevovat dotazy na knihu.

„Určitě to vydej knižně!“, „Těším se na TU knihu!“, „Neuvažovala jsi o vydání knihy?“

Vzhledem k tomu, že to v té době pravidelně četlo cirka 50 lidí, připadalo mi to vážně úsměvné :). Ale po jednom dotazu, zda to tedy „alespoň někde nevystavím“, jsem začala přemýšlet, zda to tedy někde nevystavím.

Vůbec jsem netušila, jak na to. Do Rudolfina ani Veletržního paláce jsem nenapsala, ostýchala jsem se :-D.

Nakonec mi na Fejsbuku Swetlex a švagrová Ála poradily galerijní sklepení na Letné, v Café Lajka. Obezřetně jsem zkusila, zda by to tam nešlo a domluvila si vzdálený duben 2017.

Fůra času…

Přípravy jsem si dala za cíl zahájit včas. Rozuměj „překonat sama sebe“ a začít alespoň tehdy, kdy by začali všichni normální lidi.

Skoro se to povedlo.

Za svou milou sousedkou Alenkou Kotzmannovou, která má s vystavováním bohaté zkušenosti, jsem zašla již v lednu.

Dost jsem váhala, JAK to celé prezentovat?

Na papírech vytištěné? Nenene, raději originály. V kliprámech – ne. Na černých čtvrtkách? Ne.

Ala sáhla do poličky pro kus plexiskla a bylo to.

Rozjely se nám mozky, vypily jsme dost kafe, domyslely překlady nakreslené přímo na plexi lihovkou, já pak zadala výrobu, změnila zadání, zadala to znovu… Pomohl mi i soused Vláďa, který byl ochoten probírat se mnou donekonečna technické detaily, závěsy, vlasce a matičky.

Bublina

Jsem specialistka na tvorbu bublin :-)). A zase se to ukázalo.

Ve vzduchu totiž ještě visela prezentace mých oblíbených lehce-feministických a celkově ženských témat.

Opět jsem s Alou řešila, tentokrát už na místě, horem dolem, kam je vystavit extra?

Na stůl? To nejde. Našpendlit na rudý samet? Wow. Udělat jim sólo plexisklo? Přihořívá. Jaký by mělo mít tvar?

Nebudu zastírat, že nás napadlo vážně ledacos :-D.

Poslední pracovní variantou byly velké rty anebo velký květ. Pak jsem si naštěstí sedla na lyžařskou lanovku a došlo mi, že ke komiksům to může být jedině… bublina, jakto-žeměto-nenapadlo-HNED????

Zadala jsem do výroby bublinu a pak už zbýval jen týden do vernisáže. Plakáty visely, žádné výmluvy.

Zjistila jsem, že nakreslit překlady na jednotlivé dílce ke komiksům byla pohoda!

Oproti nakreslení těch sedmi na jednu bublinku. V rukavičkách, abych si to neupatlala, vleže na břiše u krbu, nakonec jsem to dokončila.

Vernisáž

Vernisáži předcházel den instalace, 1.4. Sešlo se nás hodně, přijely i mé blízké kamarádky z Brna (a Šebrova a Adamova) a z Ostravy a ze Suchdola nad Odrou, aby v týmové spolupráci dokonale dotáhly moji mlhavou představu o tom, jak má výstava vypadat, k dokonalosti.

Moc všem těm mým ženám z pauzákové sekce, z lepicí sekce a z čisticí sekce děkuju, bez Vás by to nebylo. Prima mejdan!

Děkuju i mému muži, který dělal vše od věšení, shánění háčků, natahování vlasců, a oběma maminkám, že napekly a hlídaly děti.

V neděli 2.4. se od čtyř začali scházet moji přátelé a známí, jejich rodiny, některé jsem neviděla léta. S každým jsem si snad stihla přiťuknout, pozdravit se, pousmát se…

V šest to chvíli vypadalo, že z množství lidí a vydýchaného vzduchu omdlím, pak jsem se zase dojímala nad tím, jak do otevřených oken lezou děti a bafají anglickými dvorky ven na nebohé chodce po ulici.

V devět večer jsem s úsměvem idiota koukala na svoji výstavu a nevěřila vlastním očím.

Bylo to neskutečně příjemné odpoledne a všem, kteří přišli, moc děkuju. Udělali jste mi svou přítomností a chichotáním fakt radost, ze které žiju dosud. Bylo to vážně prima a jsem vděčná že jsem to mohla zažít.

Zde je galerie fotek z vernisáže, fotili skvěle Petr a Gábina.

Výstava trvá

… a kupodivu jim tam choděj lidi! :).

Moje radost neskončila vernisáží…

Čas od času mi přistane v mailu či na Fejsbuku fotka, jak někdo další stojí u bublinky a zdraví mě.

A mně to vykouzlí úsměv na rtech.

Jen houšť!

Když tam budete, je to po schodech dolů. Berte si pohledy. Nechte si tam rozsvítit, kdyby bylo zhasnuto.

A pošlete mi fotku! Dík!

A sdílejte, k té knize máme ještě hodně daleko.

Zato nějaká další výstava… nechme se překvapit ;-).

S úsměvem a radostí a poděkováním, Eva