Asi to dnes není moc vtipné, zato ze života.

Moji hrdost nad tím, jak jsem to bezvadně zvládla vyřešit, a moji suverénnost třetimatky, která klidně kráčí s dcerou s holýma nohama v březnu Prahou, mi během vteřiny sfoukla státní autorita. Aniž by cokoli řekla, krom „Dobrý den“.

Přitom u nás není žádný zákon, že se vztekající dítě nesmí promenádovat s větším než malým množsvím holé kůže, že…

Nějak mi ty norské a jiné případy leží v mysli asi.