První obrázek: v ruce seznam, v košíku věci ze seznamu

Druhý obrázek: v hlavě… nevímco, v košíku nějaké věci, nakupující by to patrně nazvala „užitečnými věcmi“

Třetí obrázek: řev, na zemi seznam, z amplionu :“Blonďatý raubíř čeká na svoji maminku u pokladen!“

Čtvrtý obrázek: žádný seznam, v košíku kousek koláčku, z amplionu :“Dítě někoho jiného čeká na svoji maminku u pokladen…“

———-

Tuhle mi došlo, jak se mění můj vztah k nákupům v IKEA.

Od počátečního praktického průchodu bez emocí (jak dááávno!), přes hrdý a rozněžnělý nákup milionu levných krámů, které „musíme mít“, protože jinak se to mimino snad ani nenarodí, přes šílený průběh bez čehokoli nakoupeného, zato s vlajícími, řvoucími a poztrácenými dětmi, jež jsem měla sto chutí za stálého míchání vlít vítekam… k poklidnému průchodu s posezením na všech pohovkách, nicotným nákupem… a shovívavým , okázale chápavým úsměvem.