Pan Š.: „Zdravim, sousedko. Mi řekněte, jak jste tohle dokázali? Sem myslel, že to neni možný…?“

E: „Ale, no to víte, trošku cviku a je to hned, mně už to ani nepřijde!“

Pan Š.: „No o cviku mi nevykládejte, taky jsem se něco nacvičil, ale tohle jsem teda nikdy neviděl. A kde je Pepíček? S tátou?“

E. „???? No tady! :-)“

Pan Š.: „Ježiši no jo. Já myslel, že jste zase v tom…“


V říjnu je jako každý rok Mezinárodní týden nošení dětí. Při této příležitosti publikuju nakreslenou historku z roku 2008 a posílám jednu vzpomínkovou herdu panu Š. do nebe. Psala jsem ji už tenkrát na www.nosenideti.cz a stala se součástí zlatého fondu hlášek od nosících „mudlů“.

Tenkrát mi došlo, jak zahleděná jsem do šátkování, asi jako každý, kdo tomu zrovna podlehl, a jak mám dojem, že se svět točí kolem mě a našeho nošence. Soused viděl pupek a měl jasno :). Rčení „to chce jen trošku cviku“ od té doby používáme pro výzvu k pokusům o úkony, které se zdají nesplnitelné a popírající přírodní zákony :).