E, čte si blog nějaké čerstvé matky: …“a po letech se náš dům“…fňuk…“konečně zaplnil dětským smíchem“… fňuk… „Ano! Ano! Fňuk!!!“

E, po utichnutí rambajzu a poté, co si vyndala kostku lega z nohy: …Ale ticho taky není od věci.

———-

Máte to taky tak? Že od momentu, kdy Vás Vaše děti dojmou, počítáte vteřiny, než se to zase obrátí? A pak zase zpátky?

Ve vší Vděčnosti musím teda přiznat, že občas ocením, když se můj dům zaplní dětským tichem.